LaRhette

Stránka

Grafika

Historie

Rádoby zábava

Zbytky

(něco málo o stvořitelce této stránky)(všechna důležitá oznámení, týkající se blogu)(aneb osamělé chvilky s PhotoFiltrem)(pár zajímavých faktů z minulosti)(všechny články hudebního, filmového a jiného vizuálního rázu)(co se jinam nevešlo)
________________________________________________________________________________________

Kecy | TOP 5 | Recenze

________________________________________________________________________________________

Téma týdne

Má "poprvé" spojená s blogem.cz

12. září 2010 v 15:26 | LaRhette
Jak se říká, všechno je jednou poprvé. Nebudu se ale rozepisovat o mém prvním nádechu, prvních krocích, slovech, prvním dnu ve škole... Vrátím se jen o pár let zpět, do doby, kdy jsem spatřila světlo blogového světa.
Kapka nostalgie nezaškodí a jsem si navíc jistá, že se při psaní hodně nasměju.

 I) PRVNÍ (ZKOPÍROVANÝ) ČLÁNEK

Premiéru na tomto serveru jsem si odbyla na počátku července 2007, proto se už odvažuju nazývat blogařským veteránem. Tehdy bylo vše jiné, jak bych to jen nejlépe přiblížila... Všechno mi přišlo ještě infantilnější než je dnes. Všudepřítomné a dalo by se říct, že povinné glitters (třpytící se obrázky), zkopírované obrázky Medvídka Pú, Diddlů /jmenují se tak vůbec?/, pixelek... Všechno, v trochu umírněné nebo pozměněné podobě existuje ještě dnes, ale tehdy vážně existovalo jen mizivé procento blogů s vlastním obsahem a určitou vypovídající hodnotou.
Tehdy mi začínaly prázdniny, neměla jsem nic lepšího na práci, takže mi cool růžovoučký blog připadal jako to nejlepší zaplnění času. Hned na začátku jsem ale narazila... Co tam mám zveřejnit? Do prvního článku jsem tedy nacpala všechny obrázky, které se mi dostaly pod ruku. A na konci samozřejmě nezapomněla připsat tu šílenou větu "Kopírujte se zdrojem!" Smějete se? Já taky!

II) PRVNÍ DESIGN

Když jsem už měla blog a na něm jeden skvělý článek, chtělo to i nový desing /ve slově mám chybu úmyslně, pár měsíců jsem žila v domění, že se to píše takto/. Tehdy jsem neměla ponětí o programech typu PhotoFiltre nebo PS a byla tedy přesvědčena, že každý dělá vzhledy v malování. Výsledek byl opravdu neskutečný - míchanice dvou k sobě nesednoucích barev, naprosto odlišných vzorů a příšerné ořezání obrázků, font Comic Sans, jeho barva neodstatečně kontrastovala s pozadím... Mám pokračovat? V záhlaví obrázek nějakého medvěda, tupý název blogu, příšerné pozadí boxů.

III) PRVNÍ ANKETA & PRVNÍ ROZČÍLENÍ

Druhým článkem, který měl tu čest se na mém objevit, byla anketa nesoucí název "Jak se ti líbí můj blog?" Vůbec nevím, co jsem čekala...
Hluboce mě ranilo, když hned první návštěvník zvolil poslední možnost s přibližným zněním: "Je příšerný!" Tehdy se mi honilo hlavou, co dělám špatně, vždyť mám kvalitní blog s krásným designem. A víte, k jakému závěru jsem došla? Ten dotyčný mi musel závidět, určitě ani svůj blog neměl nebo si ho nedokázal vytvořit! Není přece možné, aby se našel někdo, kdo by z něj nebyl unešený, něco takového se přece jen tak nevidí :D. Kdy mi došlo, že moje dedukce nebyla správná? Řekněme, že mi to trvalo až moc dlouho.

IV) PRVNÍ MĚSÍC

Během prvního měsíce existence blogu se objevovaly velice rozmanité články. Jen tak namátkou - zkopírované životopisy celebrit z osobnosti.cz, tuny zkopírovaných obrázků z deviantartu, fotky z mých oblíbených filmů, stokrát čtené a slyšené vtipy, které naposledy někoho rozesmály v době kamenné... Klasika.
Když jsem si tedy po pár nekonečných měsících uvědomila, jaké bláboly píšu /vlastně spíš kopíruju/, rozhodla jsem se blog definitivně pohřbít a zamést za sebou všechny stopy. Jediná věc mě ale mrzí, že mi to nedošlo dřív.
Na druhou stranu je docela příjemné se ohlédnout a zjistit, jakou cestu jsem od té doby ušla. Moje současná stránka není dokonalá, to ani zdaleka, ale přece jen je to razantní změna.

Na závěr bych jen chtěla dodat, abyste mě hned neodsuzovali. Každý měl nějaké začátky, pro všechny to jednou bylo poprvé. Hlavní je, že jsem se vzpamatovala :).

Strach

22. srpna 2010 v 17:33 | LaRhette
rachel-mc-adams.blog.cz
Strach. Troufám si tvrdit, že se každý z nás něčeho bojí/bál a pokud dotyčný tvrdí opak, lže. Ne pro každého je ale snadné dát najevo svou slabost.
Ve většině případů lze lehce rozpoznat člověka, který se bojí. Minimálně u mé osoby to platí stoprocentně. Zrychlená činnost srdce, rychlejší dýchání, husí kůže a chvění, to by muselo dojít každému.
Tyto projevy strachu se u mne vyskytují při šplhání do výšek. Dělá mi problém vylézt na třetí příčku žebříku, sejít točité schody, pořádně se vyklonit z okna nebo bez velkého sebezapření vydržet v divadelní lóži. Příjde mi, že tato fóbie má ve srovnání s některými (např. strach z arašídového másla, papeže nebo chlupatých věcí ano, ty opravdu existují) své opodstatnění. Akrofobie, jak se strach z výšek odborně nazývá, u mě ale nikdy nepřerostla do tak extrémní podoby, abych byla nebezpečná sobě nebo osobám v mém okolí. Díky za to. Setkala jsem se ale s lidmi, kteří tuto fóbii neměli ani trochu pod kontrolou. Vzpomínám si na jednu slečnu, která dostala hysterický záchvat uprostřed schodů na rozhlednu, nemohla se pořádně pohnout ani na jednu ani na druhou stranu a zablokovala všem cestu. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak dobře na tom ještě jsem.

Aby všeho nebylo málo, nesnesu červy a podobnou havěť. Samozřejmě se nebojím, že by mi malí červíci bez ručiček a nožiček dokázali jakkoliv ublížit, pořádně se jich ale štítím. Někdy mi stačí pouhý pohled na obrázek v encyklopedii, záběr ve filmu nebo dokumentu a pomalu se mi, jak se říká, zvedá kufr. Tahle fóbie má určitě své kořeny v dětství, kdy jsem s těmito milými mazlíčky měla mnoho nepříjemných zážitků. 

Nesmím opomenout můj strach ze smrti /mé a mých blízkých/ a stejně tak i nemocí. Nepovažuju je ale za nic neobvyklého. Ruku na srdce, koho myšlenka na smrt povzbudí...

Pomalu se snažím svéých fóbií zbavit, určitý pokrok se mi podařil, pochybuju ale, že se těchto "řetězů" někdy zprostím nadobro. Jakákoli, byť nepatrná změna k lepšímu, mě ale vždy neskutečně potěší a já si můžu pochvalně poklepat na rameno a být na sebe jednou za čas aspoň trochu pyšná /moc jiných příležitostí totiž nemám/. 

Upíři (aneb nápaditější titulek není na skladě)

10. srpna 2010 v 23:06 | LaRhette
rachel-mc-adams
Upozornění - Pokud patříte mezi stoupence Twilight ságy, mohou vám některé pasáže způsobovat návaly horka, nevolnost a v neposlední řadě ve vás probouzet zuřivost a vražedné sklony.

Nebudu se snažit vysvětlit, odkud slovo upír nebo vampýr pochází, čeho se údajně tyto bytosti bojí a co jim naopak dělá dobře. Od toho je přece teta Wiki nebo strejda Google. Případně si projděte pár již zveřejněných článků a zanedlouho jistě najdete minimálně jeden se zkopírovaným a velice hodnotným textem ;).



Jako vždy, budu i dnes patřit mezi menšinu. Pod pojmem "upír" si totiž v žádném případě nepředstavím modlu třináctiletých holek Twilight. Pokud někdo z vás čte mé články pozorně /o čemž mimochodem silně pochybuju/, tak si mohl všimnout mých častých narážek na tuto ságu a zařadit si mě mezi nepočetnou menšinu - menšinu zarytých odpůrců upírů s nalěštěným fárem. A sežerte si mě, fanoušci... 

Já osobně na upíry už dávno nevěřím, považuju je jen za zajímavý mýtus a existence podobného stvoření je pro mě tedy nemyslitelná. Netvrdím, že nežili/nežijí lidé, kteří z určitého důvodu (např. psychické problémy), pili lidskou krev, nemyslím si však, že by jim dokázala uškodit svěcená voda, stroužek česneku, denní světlo nebo kříž přiložený na část těla. Pravdou je, že kůl do srdce by jim s nejvyšší pravděpodobností ublížit mohl :D.
Klidně je upíry nazývejte, pro mě ale zůstávají lidmi s divným apetitem a za upíry v pravém slova smyslu je nepovažuju. Nechám se ráda přesvědčit o opaku, nejspíš by ale byli to poslední, co bych v životě viděla.

Na druhou stranu nepopírám, že jsem si jako malá hrozně přála být upírem pokousaná. Za přeměnou jsem viděla jen samá pozitiva - věčný život a věčné mládí, navíc mě vždy fascinovaly jejich zuby /vždyť píšu, že jsem divná/. To, že bych byla nucená pít  krev a tedy zabíjet mě nikterak nezajímalo. S takovou "banalitou" jsem si nedělala hlavu, přestože mám problém zabít i obyčejnou mouchu aniž bych měla výčitky svědomí. Stejně tak jsem nemyslela na to, že bych se musela smířit se smrtí lidí, na kterých mi záleží. No co, lebedila bych si ve své saténem vystlané rakvičce a o svět kolem mě se nestarala. Vůbec jsem nebyla naivní :)...

Toto přání bylo zcela jistě podmíněno množstvím filmů, které jsem tehdy viděla. Dodnes se nemůžu nabažit Draculy (jak ve filmové, tak i v knižní podobě) a Interview s upírem. Mám ráda jejich klasické ztvárnění, pochmurnou atmosféru, v tomto ohledu jsem totiž dost konzervativní. Zkrátka upřednostňuju ty staré dobré upíry, kteří si nemůžou dovolit pobíhat na denním světle, zato pospávají v rakvi. Ty, kteří své oběti bez váhání vysají a nesnaží se stát vegetariány. Ty, kteří nevlastní klíčky od naleštěného volva...

Na závěr si vám dovolím položit velice originální otázku - Věříte v existenci upírů?
Mimochodem, fotka pochází z filmu Dracula, jen kdyby to někoho zajímalo.

Facebook

18. července 2010 v 12:12 | LaRhette
rachel-mc-adams.blog.cz
Dnes je to vůbec poprvé, kdy se zapojuju do "projektu" Téma týdne. Ne, že by se dříve neobjevily zajímavé témata, jen jsem k nim neměla moc co říct.

Já samotná této vymoženosti dlouho unikala, nechtěla jsem s ní mít nic společného. K registraci mě, na rozdíl od většiny mých známých, nepřivedl žádný konkrétní člověk, ale petice. Petice za zrušení státních maturit pro školní rok 2009/2010, pod kterou jsem se "podepsala". Poté můj facebookový život na několik měsíců utichl, podruhé jsem však už z jeho spárů neunikla, drží mě totiž doteď.
Nikdy bych neřekla, že se dá tolik času strávit na jediné stránce, kde se nejčastěji dozvíte jen odpovědi na otázky "kdo? s kým? za kolik?" přiznávám, to poslední trošku přeháním :D.

Kdybych měla tento server charakterizovat jedinou větou, myslím, že tou nejvýstižnější by byla - "Neuvěřitelný požírač času, který nemáte." Většinou si jdu jen zkontrolovat, jestli se nekoná nějaká akce, na kterou jsem pozvaná nebo se jí chci zúčastnit. Pak si řeknu - když už tu jsem, proč si neprojet i statusy? Každý druhý mě ale určitým způsobem zaujme, přečtu si proto i komentáře s ním spojené. Najednou si všimnu zajímavých fotek, na kterých jsem třeba i označená. A do toho všeho mi ještě začnou na chatu psát nejmíň dva kámoši. Kouknu na hodiny a zděsím se - hodina utekla a já ani nevím, jak... Existuje koloběh života, koloběh vody a pro mě už rok koloběh facebooku. Nebojte, omezuju to... nebo se tak aspoň tvářím.
 
 

Reklama